Jaro na Jizerce
Dalo by se říci spíše předjaří, neboť tráva byla ještě žlutá a jediné co kvetlo, byly Narcisy kolem Hnojového domu. Potkal jsem tam Petra Šenekela, kterého jsem do té doby neznal. Dali jsme se ihned do řeči a bylo jasné, že jsme stejná krevní skupina. Viděli jsme, že rozkvetlou louku nemá cenu dál fotit a vydali jsme se proto na nedaleké rašeliniště Jizerky.
Měli jsme štěstí na mraky, které vedly úhlopříčně přes nebe a tak jsou pořízené fotografie takřka kompozičně dokonalé, ne však extra zajímavé. Mezi čekáním na slunce jsme s Petrem prohodili pár slov a dozvěděl jsem se, že je členem Desenského fotoklubu a že zná pár mých kolegů z fotoklubu Balvan, kde jsem členem naopak já. Tento měsíc pořádají výstavu v Desné, kterou doporučuji navštívit. Vegetace v rašeliništi ještě nevyrostla, sice v nížinách už jaro bylo, ale v horách po zimě ne a ne se probudit. I tak podloží bylo už roztáté a každý krok rozhoupával celé bloky hlíny. Divný pocit, vyvolával malou mořskou nemoc. Je to kvůli vrchní ztvrdlé vrstvě. Ta vznikla postupným prosycháním a prorůstáním. Ale i tak je mokřad bezpečný a nehrozí propadnutí.
Po západu slunce jsme se vraceli zpět k Pešákovně, kde jsme parkovali, když najednou přijela městská policie a mě zatrnulo, protože do Jizerky je zákaz vjezdu. Naštěstí policisté byli Petrovi kamarádi a tak jsme prohodili pár slov o fotografii, Gustavovi Ginzelovi a o životě na horách. Bylo to skvělé zakonční dne.
….rašeliniště má slušnej potenciál.